AFRIKU NEZMĚNÍŠ, AFRIKA ZMĚNÍ TEBE (Zuzi)

Jelikož jsem nedávno strávila pár měsíců v JV Asii, od prvního momentu - výstupu na letišti v Daru - na mě dýchá velmi podobná atmosféra....Já to prostě miluju - jen tak pozorovat a vstřebávat tu jejich kulturu!! Být v Tanzánii - v nitru Tanzánie - je pro mne obrovský zážitek a já si to tu užívám každičký den!! Život v našem sirotčinci bych přirovnala k dlouhodobému táboru. Je tu parádní atmosféra, děcka si hrají, pomáhají si navzájem, společně jedí, společně se učí. Rychle jsme se všichni skamarádili a navzájem se obohacujeme. My je učíme anglicky a hrajeme s nimi hry, které tu neznají. Oni nás naopak učí svahilsky a nevědomky nás seznamují s místním životem – třeba i tím, že nám po večerech hrají divadlo..

Hned druhý den pobytu jsem navštívila místní střední školu Jakaya v nedalekém městečku Mswiswi, kde mi Chris dohodl práci: učitelka biologie. Všichni tu na mne jsou moc milí, nejen učitelé ale i žáci. Váží si netradičních forem výuky a na jejich tvářích nejde přehlédnout, že si to velmi užívají. Mě netěší jen ten jejich úsměv a rozzářená očička vždy když vejdu do třídy, ale hlavně ten pocit, že je dokáži něco naučit a že si to pamatují, ačkoli je to někdy pěkný oříšek. Všechny předmětu jsou na středních školách vyučovány v angličtině (nedokážu si představit stejný systém u nás v CR, já bych propadla), takže někteří studenti bojují nejen s obtížností probírané látky, svou roli hraje i jazyková bariéra. Ale nakonec se vždy pochopíme - pantomima je mým každodenním společníkem. Také mě pobavilo učit první pomoc při úrazu elektrickým proudem ve škole, kde elektřina neexistuje (no ale v osnovách to mají – a osnovy se musí dodržovat). Studenti jsou naprosto vychovaní a mají úžasnou disciplínu, učitel je zde pánem a oni ho velmi respektují. Když jsem na vlastní oči viděla fyzické tresty, které tu jsou na denním pořádku (často za pozdní příchody, za nesplněný domácí úkol atd atd), zvažuji myšlenku, zda jde opravdu o respekt k učitelům nebo spíše o strach z nich. Mrazí mě z toho po zádech – ale bohužel to kolegy odnaučit nedokážu. K mému překvapení tu mají na středních školách velmi podobné osnovy jako na našich českých školách – takže žádná flákačka, ale kvalitní vzdělání.

Po pár dnech učení jsme s kolegy učiteli a s panem ředitelem zašli na pivko. No teambuilding je důležitý všude na světě!! :-) Navzájem se vyptáváme na všemožné otázky: na školní systém..platy učitelů..jejich postavení ve společnosti..pak také na oblíbená jídla (pozn. Jak může být oblíbené jídlo UGALI opravdu nechápu!! Tuhá kukuřičná kaše. Bez chuti. Jíst se to dá, zasytí to - ale proč zrovna oblíbené??!!) Pak přichází mé náročnější otázky: Proč mají černoši bílé dlaně a chodidla? První odpověď byla, že to je od práce. ALE narozené dítě má prý také bílé dlaně a chodidla - a to ještě k práci nepřičuchlo. No tak dostávám druhou odpověď, na které se shodují všichni kolegové: No přece proto, že nás Bůh všechny stvořil jako bělochy a bílé dlaně a chodidla jsou pozůstatkem. Jeden kolega to hned potvrzuje svou jizvou a povídá: "vidíš? Když se říznu, jizva je vždy bílá. To dokazuje, že jsme ve skutečnosti bílí." Má další otázka je zodpovězena velmi rychle. Ptám se, proč hází odpadky bezmyšlenkovitě na zem. Uvádím konkrétní příklad: na cestě z Daru do Mbeya cestující dopili vodu a prázdnou pet lahev prostě vyhodí z okénka. Odpověd: „A kam by ji asi měli vyhodit, když v autobusu nejsou koše?“ No tady se prostě spousta věcí neřeší..nejen odpadky..ekologie..ale ani čas se tu neřeší. Přijít o hodinu nebo dvě později je naprosto normální – a to i pro učitele, kteří tím zmeškají svou výuku..nahradí si to prostě jindy..třeba v sobotu…(i když se o víkendu do školy nechodí)..větu „tady jsi v Africe, tady se čas neřeší“ slyšíte denně. Na vše se dá zvyknout, vše vám přijde za chvíli úplně normální. Takže jestli chcete poznat tu pravou Afriku, sbalte kufry a přijedte sem: at uz „s“ nebo „Bez mámy“ – ale jako turista navštěvující jen turistické destinace určitě nepoznáte tu PRAVOU AFRIKU!!!

Jak jsem kopal skálu a jak skála nakopala mě (Tomas)

Postavit plot. Dvě slova, par děr a drát, pletivo...tohle se mi vybavilo v České republice, když jsme plánovali udělat zahradu mezi ubytováním pro kluky a jídelnou. Práce na dva, maximálně tři dny. Po 14 dnech v Mahangu mohu konstatovat, ze plot máme. Nebyla vyřčena pouze dvě slova, padlo jich mnohem více (ne všechna jsou publikovatelná), drát byl ostnatý, děr je celkem 35 a k polovině z nich mám už osobní vztah, protože jsem v nich nechal doslova kus sebe. Byla to pěkná dřina, obzvláště úseky, kdy se muselo kopat do skalnaté vrstvy lávového původu, která pokrývá část pozemku sirotčince. Nicméně výsledek stojí za to a už se těším až tady bude za par měsíců růst zelenina a tropické ovoce. A tak je to tady se vším. Všechno stojí více námahy a vypětí nejen ve fyzické, ale i psychické podobě. Právě mi Miska oznámila, ze sekera, kterou jsme se snažili pilníkem alespoň trochu nabrousit, byla použita na vybíjení děr na okna v ubytovně pro holky. No, co byste jim na to řekli? :)

Asi nikoho nepřekvapí, že si mi o kopání děr i zdálo.

No, úplná rovina to není, ale vzhledem k tomu, že swahilština nemá výraz pro slovo "detail", myslím, že je to v pohodě.

Není nad to, si po kopání děr odpočinout kopnutím do míče...

Abych se nenudil, rozhodl jsem se ve skladu udělat regál... taková blbost a nikoho to tady dva roky nenapadne.

No a takhle obvykle vytuhnu po obědě...

...a nejsem sám.

Každý den je jako ten předešlý... a víte co? Vůbec mi to nevadí :)

Superschopnosti afrických dětí: škubaní slepic, šití bot, fotbalový matrix,... (Míša)

Když mluvím o superschopnostech, je třeba hned na začátku zmínit, že je nepoměřuji k schopnostem naších evropských dětí - to by opravdu bylo bezpředmětné, ale vůbec k schopnostem nás dospělých. Protože, ač jsem se pokoušela téměř vše z toho vyzkoušet s myšlenkou:"Když to umí malé děcka, tak já taky", tak jsem od jednotlivých činností odcházela se zahanbením.

NOŠENÍ CIHEL NA HLAVĚ
Dle mých odhadů má jedna cihla 1,5 - 2 kg. Přišla jsem akorát včas když se začaly přenášet cihly k obestavění políček v zahradě, aby z ní nebyla v období dešťů vyplavovaná voda. Viděla jsem 7 leté děti nosit na hlavě 2 cihly, 10 leté děti 3 cihly, 12 leté děti 4 cihly s tím, že nesení páté jim bylo zakázáno pod vyhružkou trestu., tak si říkám třicítka na krku, tož to bych mohla zvládnout i ty cihly, ne? Odpověď zní NE. Dám si jednu cihlu a moje hlava cítí nesmírný tlak. Ok, zkusím přidat druhou. Děti si nahazují i tři cihly zcela sami, já si tam nedám ani tu druhou sama. Violet mi druhou pohotově přihazuje, mám pocit, že se pod touto vahou nezvednu ani z podřepu:-)...to si fakt nedělám srandu. Půd sebezáchovy mi velí nečekat na třetí cihlu a rychle překlenout tu 50 m vzdálenost, ať už je to dole. I tak se po 20 m cítím jako bych měla mozek zatlačený až v krku. Dle porovnání výrazů tváří na fotkách jasně pochopíte, že mě 12 letý Fadhil absolutně strčil do kapsy.

 

PŘÍPRAVA SLEPICE OD KURNÍKU PO KUCHYŇ
Tento krok od kurníku po kuchyň u nás zdárně překleneme prostou návštěvou supermarketu, takže už pomalu ani nevíme, co je potřeba udělat než se kuře ocitne v pekáči. Takový 12 Aden tohle ví. Vybere slepičku, zařízne krček a donese do kuchyně. To ale není všechno co udělá. V tomto případě pozoruji vše z blízka, ale dostatečně vzdálená, abych se náhodou nemusela zapojit. Z bílé slepičky, kane červená krev. Už se nese vroucí voda, která ji spaří a za asistence sestry se Aden pouští do škubaní peří, stahovaní pařátů, vytrhávání drápů....nechci ať se vám zvedne žaludek - mě se totiž zvedl, on totiž ty drápy vytrhával zubama. Slepice je oškubaná, oddrapovaná, teď ji Aden ještě opaluje nad ohněm a jde se porcovat. Základní řezy dělá sestra, Aden přihlíží, ale příště to už určitě zvládne sám.


ZAŠÍVÁNÍ ŽRALOKA NA BOTĚ
Drsné podmínky Afriky, vydrží málokterá bota, což u dětí platí tuplovaně. Boty se sice nosí jen do školy a do kostela, nicméně i tak už vypadají dost zuboženě, bota se odděluje od podrážky a to je ten tzv. žralok. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si tyto boty začnou sami zašívat speciálním obuvnickým náčiním. Tak to takhle pozoruji, boty si zašívá Samson a Imanuel...9 letí hoši. Hm...že bych jim pomohla. Na tom přece nic tak těžkého nebude. Ima někde odběhl, tak beru tu jeho botu, šídlo a jdu na to. Dělám díru, po chvilce úporného snažení to prorážím skrz na skrz až do boty....jupí, to je úspěch, ale jak tam přes tu dírku, co se v gumě hned zase zatáhla, protáhnout ten provázek? Aha, takže to nebyl zas takový úspěch. Ono to šídlo nemá dírku jak jehla, ale jakýsi háček. Ještě že už je Imanuel zpátky, bere si botu, dívá se na mě nevěřícně, nechápe proč je v botě dírka, aniž by byl protažen provázek.


FOTBALOVÝ MATRIX
Tento obrázek snad ani nepotřebuje komentář. Inosent předvedl mistrně jak odkopnout míč a  udržet balanc...zkusíte to taky?


No, a po tom všem následuje dobití energie. Poslední superschopnost z tohoto výčtu je:
SCHOPNOST POZŘÍT OBŘÍ PORCE

Zážitky z prvního týdne v Tanzánii (Peťa)

Na Afriku se prostě připravit nedá :-)! Je plná překvapení, výzev, hravosti a jednoduchosti. Ač jsem se doma v ČR snažila připravit sebevíc, tak skoro zbytečně - denně mě tu obohacují takové maličkosti a jednoduchosti, které by člověk doma přehlédl. V jednoduchosti je krása - po týdnu v Tanzánii souhlasím. Jakoby se tu čas zastavil ale pozor! - překvapivě jiným způsobem než jsem čekala. Jednoduché postupy, kterými místní pracují, jsou pro nás, "civilizované občany", někdy až moc nepochopitelné a složité :-D. Na stereotypní stravu, formu hygieny, styl zábavy, "MHD",  minimum technických vymožeností a online připojení... si člověk po pár dnech kupodivu dobře zvykne.
Nedělní návštěva kostela, kde jsme se zúčastnili mše a křtin, nám přinesla příležitost poprvé zažít pravou africkou atmosféru naostro. Poté jsme byli pozváni na oslavu křtin a na "sodu" (jóó - Mirinda a Pepsi v Mahangu frčí) a poseděli s místními i s knězem.

Další den v pondělí jsme se Zuzi navštívily místní střední školu, kde Zuzi začala učit. V ten den ve mně vzrostla nesmírná úcta k místním - sounáležitost, pokora, školní uniformy a styl výuky se mi  moc líbil. Osobně mě jako farmaceutickou laborantku oslovila chemická laboratoř. Opravdu zde na vavřínech nesedí. Se Zuzi jsme užasly z jak krásných učebnic se učí a jak jsou děti šikovné, Vše v angličtině!
S angličtinou celkem zápasím a i tak jsem přijala výzvu "učit" základy angličtiny v mateřské školce. A jejej - s paní učitelkou se anglicky nedomluvím. Nějaké děti vypadají nadějně. Zvlášť po prvním uvítání, kdy na mě mluvily anglicky. Tak si říkám paráda, tak to půjde. Ehmmm... tak po pár minutách mě napadá: "Trpělivost růže přináší." Děti umí říct naučené fráze snadno, ale představování a následné číslovky už je horší. Další velká pravda: "Opakování je matkou moudrosti." Takže dokola říkám Rudia tena (Opakuj znovu). Jako nepedagog se snažím používat jednoduché anglické věty a zjišťuji, že ořech to asi nebude ale menší oříšek ano. Ať žijí výzvy!

 Po prvním dnu ve školce usedám a místo svého zdokonalování v angličtině se učím místní svahilštinu. Baví mě to čím dál víc. Ještě před pár dny jsem si ani v nejmenším nemyslela, že svahilština  bude mým dalším jazykem - tedy teď minimálně na 6 týdnů. Prý stačí 6 měsíců a pak svahilsky válíte stejně jako česky. Takže kdo ví:-)? Je to báječné vidět, jak místní těší, že cizinci mají zájem s nimi komunikovat. Je to super do té doby než jim dojde, že to s námi celkem jde a tím pádem nás zahrnují vyprávěním, samozřejmě ve svahilštině, tak se prostě začnete, jak je slušné, usmívat a říkat: "Sielewi nebo Samahani, sifahamu Kiswahili" a tááák prostě. Jinak dětičky jsou zlaté - krátké učení prokládané hraním venku, focením, tancováním a zpíváním nás všechny moc baví. Náš song "Skákal pes..." se líbil :-):-).
Aktivně pracujeme na tvorbě nástěnky pro sirotky, ze které už teď mají nesmírnou radost.
Pro dnešek je to vše, takže: "Kwaheri!"

VAŘILA MYŠIČKA A PETŘIČKA MARMELÁDIČKU V ČERNÉM HRNÍČKU…(Míša)

Co všechno musí člověk podstoupit, aby uvařil 3 skleničky exotické marmelády: nakoupit pomeranče, ale včas protože přímo v Mahangu žádné nerostou. Cukr je zde běžně k mání, takže ten nám starost nedělal. Ještě jeden citron jako konzervant a jeden gelfix přivezený z České Republiky...na základě domácích pokusů vyrobit překrásnou marmeládičku již doma a to bez gelfixu, jsme se nakonec uchýlí k tomu jej použít.
S chutí do toho půl je hotovo....jenže na žhavou plotnu je pořadník a tak čekáme až do poledne, kdy se dovaří výborný oběd, jak pro 19 dětí, tak pro ostatní dospěláky včetně vyprahlých a vyhladovělých bledých tváří.
Pomeranče máme, takže loupeme, ale ouha....ony ty přírodní pomeranče mají nějak více pecek než ty dovážené...čím to asi bude....že by poptávka v Evropě měnila botanické proporce tohoto ovoce? Asi to tak bude, nicméně ty pecky za nás nikdo nevytáhne...trochu nám připadá, že je jich více než dužniny, ale ven musí tak jako tak, jinak to bude pěkně hořká marmeládička.
Poprask v kuchyni nastal, když jsme vytáhli starou mechanickou váhu dovezenou po babičce z domova. Navážili jsme 350g cukru, přisypli něco navíc, protože Afričani přece rádi sladký.

Plotna je volná, jde se vařit. Cituji recept: "Přivedete vše k varu a necháte 1 minutu vřít, poté můžete marmeládu nalévat do sklenic."  Tak na tohle rychle zapomeňte, ani Mr. Gelfix nám toto nezajistil a tak se svorně s Péťou střídáme nad rozpáleným hrncem a připadáme si jako ta slepička, které den předtím opalovali nad ohněm chloupky z kůže.

Tak po půl hodině se začíná blýskat na lepší časy...ještě že nám společnost dělá slivovice....samozřejmě mám namysli k dezinfekci víček.
Jak to dopadlo?

Marmeláda je skvělá, ráno jsme si ji dali k snídani, po jedné sklenici se zaprášilo a teď se zapráší i po té druhé, neboť hned jak dopíši tento blog, pádím ze Mswiswi do Mahanga s plnou taškou čerstvých MANDAZI, což je něco jako české koblížky, ale bez marmelády a o tu to právě za pár chvil vylepším ----pro sirotky ke svačině.

SOTVA JSME PŘIJELI DO MAHANGA, PŮLKA PLOTU BYLA HOTOVÁ (Míša)

Tak nevím, buď rozjel Jirka svou dobrovolnickou iniciativu na dálku anebo se v Africe dějí zázraky a telepatie fakt funguje. Čeká nás i tak spoustu práce, takže jsme rádi, že nasedáme do rozjetého vlaku.

Do Mahanga jsme dorazili v sobotu odpoledne ještě docela unavení z cestování. Je tu v sirotčinci 19 dětí - pro někoho známé tváře, pro jiného 19 nových jmen k zapamatování: Abu, Ayubu, James, Yacobo, Damian, Francis, Inosent, Imanuel, Aden, Donaldia, Violet, Benedict, Fadhil, Bedon, Jordan, Samson, Wilson, Jamila, Annastazia.

O víkendu jsme nasáli africkou atmosféru na pouti v místním kostelíku sv. Benedicta.
Od pondělka nám začal pracovní týden. Seznamujeme se s tím jaké nářadí se od našeho posledního návratu uchovalo, kolik se rozbilo oken a kolik chybí klíčů...:-). Chris připravuje materiál pro zbytek plotu, Tomáš s Jirkou shánějí cihly, kterých se zdá být poslední dobou nedostatek. Zuzi začíná s výukou biologie na místní střední škole, Péťa se připravuje na návštěvy školky a já začínám své hokusy pokusy upéci český kváskový chléb z africké mouky... vzhledově v pohodě, ale na chuť se mě neptejte.

A JDEME NA TO!!! Zítra vyrážíme.

Tomáš - předseda BM - bude hledat děti, které potřebují pomoci i nové tanzanské pomocníky, vyřkne a snad i uskuteční několik vizí a uspořáda závod v běhu.

Míša - koordinátorka projektů BM - bude se snažit vytvořit produkt, který by podpořil samostatnost Centra - uvaří senzační citrusové marmelády a možná upeče český chleba

Petra - bude pravou rukou v sirotčinci - sirotci si ji zamilují, protože si s nimi bude hrát a bude jim taky nápomocná při jejich denních úkolech. Pomůže dětem zútulnit a vylepšit jejich domov.

Jirka - postaví zahradě plot, takže konečně bude zeleninka v bezpečí před útokem dobytka, aby toho nebylo málo tak zahájí stavbu přístřešku pro kozy a slepice

Zuzka - bude učit na nedaleké střední škole (Jakaya) biologii a možná i angličtinu a tělocvik. Pozná na vlastní kůži, jaké je to učit celý den ve škole, kde nemají ani elektřinu ani zdroj kvalitní pitné vody.